Taktika boje, technika, zbraně atd.

Video Proti všem - Bitva na Vítkově 1420

13. srpna 2012 v 9:29

Video Jan Žižka - Bitva u Sudoměře 1420

13. srpna 2012 v 9:18

Dvouruční meč

22. srpna 2008 v 10:24
Dvouručák.
Dvouruční meč/dvouručák, spada da due mani, estoc, longue epée, Biedenhänder, espadon/, se používal ve dvou pojetích. Jednak jako soubojová zbraň rytířů při turnajích, jednak jako zbraň pěšáků ve válečném boji. V obou případech jde o zbraň monumentální, vzbuzující úctu svými rozměry i váhou.
Grassi uvádí, že šerm dvouručním mečem vyžaduje značnou sílu a obratnost a že je výhodný hlavně v boji jednotlivce proti přesile. U protivníků zřejmě vzbuzovaly respekt dosah a úderná síla dvouručáků, zvláště když byly ovládány dobrou technikou a náležitou silou. Neměly proti nim vyhlídky v obraně lehké štíty a tím méně jednoruční meče. I při rovnocenném střetnutí dvou bojujících dvouručními meči je obrana proti rasantním akcím, jejichž účinnost zvyšuje váha i délka mečů, riskantní. Jedině včasné úhyby a rychlé přiblížení na těsnou vzdálenost dávají naději lehkooděnci v boji proti šermíři vyzbrojenému dvouručákem.
Na první pohled se zdá být dvouruční meč těžkopádnou, nevýhodnou zbraní, vypadající sice hrozivě, ale neumožňující pohotový a technický šerm. Tento první dojem je klamný. Dvouručák je sice značně těžší než jednoruční meč, ale dlouhý jílec zakončený těžkou hlavicí vyrovnává délku i váhu čepele a zajišťuje tak vyvážení meče, potřebné pro dobrou ovladatelnost. Dlouhá páka jílce umožňuje účinnou spolupráci paží, jednak v souhlasném pohybu, jednak ve vzájemném protipohybu, urychlujícím pohyb hrotu. Připočteme-li k tomu sílu obou paží, jíž je meč ovládán a značnou délku záštity uzpůsobené ke krytu, vidíme, že dvouruční meč byl nebezpečnou a pohotovou útočnou zbraní, zajišťující také slušnou obranu. Je ovšem třeba také přiznat, že ovládání meče dvěma rukama není tak přirozené jako jednou rukou, ale při jisté specializaci na tuto zbraň se brzy odstraní počáteční problémy a projeví se výhody dlouhé zbraně v duelu i v boji proti jiné výzbroji. Dokladem výhody ovládání meče dvěma rukama je japonský šerm, založený na bleskových akcích, v němž i poměrně lehké meče /katany/ se drží dvěma rukama.

V soubojích rytířů se používaly dvouruční meče s tvrdou hranatou čepelí. Bylo tedy více počítáno s drtivou silou, případně s účinkem bodů, nežli s účinností ostří, což je pochopitelné při boji v celokovovém turnajovém odění. Zato ve válečném boji se používaly dvouručáky s plochou čepelí a kromě jejich rasance bylo také počítáno s účinkem ostří, zvláště při střetnutí s lehkooděnci.
Boj dvouručním mečem byl blízký prostým lidem, ovládajícím práce různými zemědělskými nástroji, jako cepem, kosou, motykou aj. a v jejich rukou mohla být tato zbraň nebezpečná i bez dlouhé šermířské průpravy. Nasvědčuje tomu také oblíbená lidová zbraň - dlouhá hůl,jež se používala k základnímu výcviku a představovala dostupnou náhražku dvouručních mečů.

Meč a štít

22. srpna 2008 v 10:18
Meč a štít
Od dávných dob byl spojován šerm mečem s obranou štítem. Toto spojení se udrželo až do 16. století, tedy až do konce "mečové éry". V praktickém použití, ať v boji nebo v duelovém střetnutí, představoval šerm samotným mečem nouzovou variantu, ke které docházelo po rozbití nebo ztrátě štítu, případně v situacích, kdy spor "musel být neprodleně urovnán", i když štíty nebyly po ruce. Štít si zachoval v období meče svůj význam a zapojení v obraně, i když byl nahrazován také jinými obrannými prostředky, jako dýkou, pláštěm, svítilnou aj.
Tvar i velikost štítů byly ve všech dobách velmi rozmanité. Nejvíce se používaly štíty střední velikosti - targy a rotelly, jež se osvědčily jako ochranný prostředek ve válkách, v pěším i jízdním použití. Držely se na předloktí levé paže a jejich velikost měla být taková, aby při přiložení k tělu kryly celý trup od krku až ke kolenu. Vyžadovalo se také, aby targa přiléhala pěkně ke stehnu a aby umožňovala dobrý výhled na protivníka.
Grassi píše ve svém díle: "Tvar, velikost, váha i všechny části targy musí být řádně vyzkoušeny, aby doplněny správným držením, vedly k plnému užitku."
O rotelle, štítu oblíbeném ve všech dobách, píše Grassi, "že se má držet s paží ohnutou do tupého úhlu, aby bylo možno pozorovat protivníka vedle okraje štítu, potom můžeme krýt celé tělo, od hlavy až ke kolenům". Připomíná také chyby v držení: "Jedni ji drží se stále ohnutou paží a nechávají dolní části těla nechráněny, jiní naopak chtějí být za ní jisti jako za zdí a drží ji napnutou paží, zapomínajíce na výhled a naproti tomu ji drží mnozí na hýždích, aby se brzy neunavili."
Obrana štíty drženými na předloktí se prováděla čtyřmi základními polohami, představujícími čtyřúhelník krytů:
Punta alta
- horní kryt,
punta dextra
- vnitřní kryt,
punta sinistra
- vnější kryt,
punta bassa
- spodní kryt.
Zmenšením rotelly vznikl malý pěstní štít, zvaný "brochiero", jenž byl ve velké oblibě v 16. století. Tento kulatý vypouklý štítek, jenž se držel pouze v ruce, představoval mnohem pohodlnější i účinnější zbraň než těžká targa, hlavně při soubojích. Na jeho okrajích byla zpevňující obroučka, sloužící k zachycení sokova hrotu a uprostřed štítu býval silný hrot, umožňující použití štítu jako útočné zbraně při boji zblízka. Když se držel hodně vpředu, poskytoval ochranu celému tělu.
Pěstní štít byl ovládán pohyby z ramene. Napnutá paže se neměla v lokti ohýbat, aby se nezmenšoval úhel sokových bodných akcí. Tomuto držení se připisovaly následující výhody:
  1. Paže, držící štít, byla dobře chráněna a nemohla být zasažena přímým útokem.
  2. Všechny seky směřující na tělo byly zachycovány na hrubí sokovy čepele, což umožňovalo bezprostřední odvetu.
  3. Celý trup byl spolehlivě chráněn proti bodům a protivník byl tedy nucen útočit buď na hlavu nebo na nohy, kteréžto útoky se daly krýt nepatrnou změnou polohy.
Celá plocha štítu měla být stále obrácena k soupeři, aby byl vykryt co největší prostor za štítem a aby byly co nejvíce omezeny přímé útoky.
Malé štíty byly známy již ve 13. století, ale největšího rozšíření dosáhly až v době, kdy se začaly používat lehčí meče a začala se věnovat pozornost bodným akcím.

Šerm ve středověku

22. srpna 2008 v 10:14
Šerm.
V poslední době u nás dochází k jisté renezanci historického šermu. Byla založena řada kroužků a skupin, zabývajících se šermem dávných dob a jejich veřejné produkce se setkávají s velkým zájmem diváků. Připočteme-li k tomu trvalý zájem veřejnosti o četbu, filmy a hry s historickými bojovými náměty, vidíme, že šermířská historie není jen otázkou minulosti, ale že má své místo i v současnosti a že může nepřímo ovlivňovat myšlení i jednání dnešních lidí. Rytířské pojetí boje i střetnutí protivníků tváří v tvář, ozbrojených konvenčními chladnými zbraněmi je, ve srovnání s anonymním bojem moderními zbraněmi hrozné účinnosti, daleko morálnější a snad proto mu náleží přízeň i pozornost diváků. Zájem o historický šerm daleko převyšuje zájem o moderní, technicky propracovaný sportovní šerm.
První stopy šermu, boží soudy, turnaje, Křížové výpravy, vývoj zbroje a odění, rytířský a lidový šerm, šermířské školy, úroveň středověkého šermu
Po pádu Říše římské s vyspělou vojenskou technikou došlo k prudkému zlomu a přerušení vývoje ve vojenství a tedy také v šermu. Moc získaly divoké severské kmeny a vzdělanost rychle upadala. Není tedy divu, že z té doby nemáme žádné zprávy týkající se šermu. Dá se ovšem předpokládat, že i v tomto období živelného rozvoje, řízeného dravou silou a ovlivňovaného církevními zájmy, byl prováděn výcvik ve zbrani, nezbytný k ochraně i k výbojům různých kmenů a vznikajících států.
První stopy šermu v ranném středověku, neřímského původu, nalézáme u Gotů, kde byly již ve 4. stol. našeho letopočtu prováděny "boží soudy" /ordalie/ na ochranu cti. K jejich rozšíření došlo asi v 6. stol., kdy byl uveden "boží soud" v kodexu Gundobudu.
Předpokládáme, že z božích soudů vznikly později soudní souboje na ochranu práva a z nich osobní souboje, prováděné veřejně na turnajích i mimo ně.
První turnaje byly pořádány ve Francii až začátkem 10. stol. a za jejich zakladatele je uváděn panovník Jindřich I., který vládnul v létech 919 - 936. Brzy získaly velikou oblibu a rozšířily se po celé Evropě, hlavně ve Francii, Německu a v Anglii. Předpokladem úspěchu na turnajích bylo dobré ovládání turnajových zbraní /dřevěné kopí, meč, biják/ a tak se šerm stal nedílnou součástí výchovy mladých šlechticů.
Podle značných rozměrů i váhy zbraní užívaných ve středověku usuzujeme, že tehdejší šerm se vyznačoval akcemi prováděnými s velkým úsilím a ve značném rozsahu. Byly to mohutné seky a body, prováděné energickými švihy z ramene, při nichž se někdy zvyšovala účinnost útoku držením jílce oběma rukama. K obraně se používalo převážně masivního štítu. Jako typická zbraň středověku je uváděn "teutonský" meč užívaný dávnými germánskými bojovníky. Používal se v jízdním i pěším boji a jeho délka byla taková, aby bylo možno zasáhnout protivníka sedícího na koni i ležícího na zemi /přes 1 m/. Středověký šerm, v němž mistra tvořila hrubá síla, představoval tvrdý a nelítostný boj. Přece však právě v něm jsou kořeny pozdější technické bravury, podobně jako jsou těžkopádné meče předchůdci lehkých a elegantních kordů.
Značný vliv na vývoj středověkého šermu měly křížové výpravy. Sjížděli se k nim křestanští rytíři z různých zemí, aby společně bojovali proti vyspělému nepříteli. Poznávali přitom nové druhy zbraní i odění, získávali vzájemné zkušenosti a cvičili se v šermu. Po návratu z výprav pokračovali v pravidelném výcviku a prověřovali si svoji výkonnost na turnajích i v drobných válkách, jichž bylo v Evropě vždy dostatek. Kulturní rozvoj, organizace státní i vojenské moci a stabilizace poměrů vedly k rychlému všeobecnému vývoji, do té doby stagnujícímu.
V bojové technice se brzy rozšířily nové prvky, jako drátěné košile, kroužkové brnění, zakřivené meče, různé druhy štítů, krátké luky, kuše aj. Hlavní pozornost byla věnována ochrannému odění. Kroužkové brnění se začalo nahrazovat plátovým brněním, takže ke konci středověku se podobali rytíři malé kovové pevnosti, odolávající bodným i sečným ranám chladných zbraní a chránící před střelami z luků, kuší i praků.
Zlepšení odění vedlo k zavádění účinnějších zbraní, jako těžších mečů, mechanických kuší a zvláště nebezpečných úderných zbraní - palcátů, cepů, bijáků aj. To ovšem vedlo k dalšímu zesilování brnění i za cenu snížené pohyblivosti, orientace a bojeschopnosti a tím také k omezení technických možností v šermu. Rozšíření turnajových duelů bylo sice mocným prostředkem povzbuzujícím vývoj šermu, ale boj soupeřů, zakovaných v brnění vedl k jeho stagnaci.
Cena kompletního brnění byla velmi vysoká a mohl si je opatřit jen zámožný šlechtic. Řada méně majetných šlechticů, zemanů i měšťanů vlastnila jen částečné kovové odění, ale potřebovali s ním obstát v boji i proti těžkooděncům. Bylo třeba nahradit nákladnou zbroj a odění dostupnými prostředky a spolehnout se na chytrost a pohyblivost. V důsledku tohoto stavu se počal vyvíjet šerm dvěma směry:
1. rytířským - kde bojovali těžkooděnci kopím, mečem a štítem,
2. lidovým - kde bojovali lehkooděnci mečem a lidovými zbraněmi /tesákem, cepem, kosou, holí aj./
Při vzájemném střetnutí lehkooděnců s těžkooděnci se často stávalo, že zvítězila rychlost, hbitost a chytrost nad těžkopádností a silou skrytými v železe. To vedlo k růstu sebedůvěry lehkooděnců a k rozšíření zájmu o šerm také v nižších společenských vrstvách. Nadřazenost rytířského stavu v boji zvolna klesala.
Koncem středověku získávala města značnou nezávislost a jejich hlavní oporou ve válečném nebezpečí byla vojenská síla měšťanů. V té době vznikaly ve větších městech šermířské školy, jejichž posláním bylo zvýšení bojové schopnosti měšťanů. Mohl v nich zpočátku vyučovati každý kdo měl bojové zkušenosti, patřičnou sebedůvěru a rozhodnost.
Výuka ve školách byla prováděna lidovým směrem. Byla zaměřena na praktické využití šermu v boji na základě obratnosti, pohotovosti a lidového vtipu, za použití nekonvenčních prostředků. Značná záliba širokých vrstev v šermu vedla k zakládání branných spolků a šermířských bratrstev, v nichž se úroveň šermu dále zvyšovala a nároky na vyučujícího mistra se stupňovaly.
Mohl se jím stát jenom ten, kdo prokázal, že je na určité výši v ovládání zbraní a úspěšně vykonal předepsané zkoušky.
Po zavedení účinných palných zbraní ve vojenství mizelo užívání kompletního brnění, což vedlo k redukci váhy těžkých zbraní a tím nepřímo k vyrovnání učební látky v obou směrech, rytířském a lidovém. Šermířské školy, pilně navštěvované měšťanskou i šlechtickou mládeží toužící po napínavém dobrodružství, byly zpočátku kuriozními zařízeními, v nichž se dával každý mistr unášet vlastní fantazií a učil to, co uznal za vhodné, bez respektování zásad a pravidel korektního boje. To vedlo k velkému rozšíření osobních soubojů a šarvátek na celém evropském kontinentě. Šerm se stal oblíbenou nezbytností širokých společenských vrstev a jeho stoupající úroveň se stala základem vývoje propracované šermířské techniky novověku.
O faktické úrovni středověkého šermu víme jen málo. Popis šermířských akcí chybí a něco málo plastik a miniatur, představujících bojující postavy ani ve spojení s několika pasážemi literárních děl, pojednávajících o středověkém boji, nám nepodává ani základní informaci o způsobu a úrovni šermu ve středověku. Autoři zabývající se historií šermu se shodují na názoru, že šerm těžkými zbraněmi byl pouze otázkou hrubé síly a že neměl technickou úroveň /Castle, Hergsell/. Domníváme se, že tomu tak docela není. Středověký šerm byl jistě rasantní, vyžadoval hodně síly v ovládání těžkých zbraní, ale typ a váha zbraní vyžadovaly specifickou techniku, která se vyvíjela velmi rychle v souladu s vývojem zbroje, protože vývoj byl stále stimulován potřebou a významem bojové schopnosti v osobním i veřejném životě. Uvedený názor zřejmě vychází ze srovnání historického šermu s moderním šermem a bere v úvahu způsob boje a bohatství a vytříbenost akcí. Toto srovnání by bylo na místě, kdyby se dnes bojovalo stejnými zbraněmi a ve stejném odění jako kdysi, ale protože se obojí značně liší, je třeba uvážit, že technika šermu úzce souvisí s prostředky a podmínkami v nichž se vyvíjí a že tu byla vždy velká snaha po dokonalosti neboť technická úroveň šermu úzce souvisela s osobní prestiží i s uhájením života v předních společenských vrstvách.
Možná, kdybychom znali pravou skutečnost, by nás udivila šermířská zručnost středověkých španělských rytířů, zvaných "guapo", kteří ani v noci neodkládali štít a meč, nebo umění slavných turnajových zápasníků, jako např. Jana z Michalovic, hrdiny 13. stol., který šířil slávu českých zbraní na turnajích v Německu a ve Francii.
Pro vývoj šermu je ze středověku důležité hlavně poslední období, zhruba 13. - 15. stol., kdy došlo působením několika faktorů k vzestupu úrovně evropského šermu.
Byly to především:
1) konsolidace poměrů a organizace státní moci
2) široký vývoj zbraní a odění
3) obliba turnajů a rozšíření osobních soubojů
4) zakládání šermířských škol a spolků
5) růst vzdělanosti s exaktním myšlením


 
 

Reklama