Červenec 2009

O té slavné bitvě u Sudoměře

8. července 2009 v 15:22 | Husitství |  Husitství
Člověk neznalý věci by se mohl snadno vyděsit. Jde jihočeskou krajinou, poklidnou, kolem se to leskne hladinami rybníků, a najednou socha. Kamenná, vysoká, mohutná. Spravedlivá jak komtur z Dona Juana.
"V těchto místech u Škaredého rybníka nedaleko Sudoměře dne 25. března L. P. 1420 slavně zvítězil, táhna od Plzně na Tábor, Jan Žižka z Trocnova nad přesilou královských, kteří v počtu dvou tisíc dobře jízdných a oděných 'železných pánů' od Písku i Strakonic přitrhli a myslili, že malé vojsko husitské, mající nejvýše čtyři sta lidu i s ženami a práčaty, vozů bojovných dvanáct a koňů jízdných devět, na koňská kopyta rozeberou. Odtáhli však s velikou hanbou a škodou, poraženi byvše důmyslem Žižkovým a nadšením jeho 'božích bojovníků'." Tak je tu na pomníku psáno. Počítáme-li dobře, husité tu stáli proti pětinásobné, dobře vybavené přesile.

Střetnutí u Sudoměře bylo tehdy Žižkovou první velkou bitvou. Mířil od Plzně k Sezimově Ústí, v patách západočeské rytíře a strakonické johanity. Pronásledovatelé zřejmě mohli po cestě na houf božích bojovníků zaútočit už mnohem dřív, ale čekali na posilu královského oddílu, který se blížil od severu. Žižka chvátal uniknout, jenže těžké válečné vozy, s nimiž se přesunovali, ho zdržovaly. Právě někde tady pochopil, že střetu neunikne.
Udělal to nejchytřejší, i když šílené. Připravil se na bitvu. Obhlédl terén a zvolil místo mezi dvěma rybníky, Markovcem a Škaredým. Úzkou hráz, zezadu jištěnou bažinou. Na hrázi pak sešikoval vozovou hradbu. Pravda, bylo to místo riskantní, pokud by se útočníkům podařilo hradbu protrhnout, husité přes bažiny neměli kam ustoupit. Ale Žižka s prohrou nepočítal.
Zároveň to totiž bylo řešení strategicky důmyslné. Jízda železných pánů, vedená Bohuslavem ze Švamberka, k vozům mohla jen přes hráz, jakousi zúženou nálevkou, a tím se proti Žižkovým bojovníkům dostali do osudové nevýhody. Ačkoli původně "ve mnohé hlasy lidé mluvili, řkouce, že by jich ničím nebili, jedno koňmi tlačili, tehdy je na koňská kopyta rozeberou", opak se stal pravdou. Ty, kteří k hradbě dorazili, dobře krytí husité bili hlava nehlava, a kdo nezahynul jejich zbraní, toho dorazil nápor další jízdy, která se přes padlé chtivě valila kupředu. Část pánů se sice pokusila zaútočit z boku přes vypuštěný rybník Škaredý, ale dno, rozmáčené jarním táním, jim připravilo past. Plechoví těžkooděnci padali z koní, váleli se v bahně, nabízeli se jako snadný terč.
Traduje se, že Žižka tehdy před bitvou poručil husitským ženám, aby po dně rybníka rozprostřely svoje plachetky, do kterých se pak koně zamotávali a ozbrojenci se zapichovali ostruhami. Historikové to považují za legendu, jenže už pamětník husitských časů, Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., šířil historku o ženských šatech metaných koním nepřátel v cestu.
Ostatně, což Žižka nevynikal důmyslem, který mu vyhrál mnohou, předem zdánlivě ztracenou bitvu? Odpověď na otázku, kde se v něm ty schopnosti vzaly, můžeme směle hledat v jeho minulosti. Než se vydal na cestu husitského vojevůdce, úspěšně se živil jako lapka. Vyrůstal a hospodařil na jihočeském Trocnově a když (patrně kvůli rozpínavým Rožmberkům) o stateček přišel, připojil se k tlupě jistého lupiče Matěje. Společnou rukou tehdy pár let řádili na rožmberských majetcích, a pro budoucího válečníka to zřejmě byla dobrá škola. Koneckonců, i historik Josef Pekař připouští: "Žižka, jenž měl za sebou několik let zbojnického života, a to s pomocníky vyšlými z nejnižších vrstev společnosti, mohl vycvičiti se v umění lstivých úkladů všeho druhu..."
Krutý boj na hrázi mezi Markovcem a Škaredým trval až do soumraku, pak zdecimované královské oddíly spolu s johanitskými kolegy a plzeňskými pány odtáhly. Žižka až do rána chodil bojištěm, počítal mrtvé, kdoví, co se mu honilo hlavou. Fakt je, že to vítězství pro něj bylo zásadní, tehdy se stal tím, zač ho dějiny dodnes považují: mimořádně vynalézavým vojevůdcem.
Přesně o čtyři sta let později tu byla podle návrhu Emanuela Kodeta postavena patnáctimetrová kamenná socha. Při vší mohutnosti trochu přízračná.