Dvouruční meč

22. srpna 2008 v 10:24 |  Taktika boje, technika, zbraně atd.
Dvouručák.
Dvouruční meč/dvouručák, spada da due mani, estoc, longue epée, Biedenhänder, espadon/, se používal ve dvou pojetích. Jednak jako soubojová zbraň rytířů při turnajích, jednak jako zbraň pěšáků ve válečném boji. V obou případech jde o zbraň monumentální, vzbuzující úctu svými rozměry i váhou.
Grassi uvádí, že šerm dvouručním mečem vyžaduje značnou sílu a obratnost a že je výhodný hlavně v boji jednotlivce proti přesile. U protivníků zřejmě vzbuzovaly respekt dosah a úderná síla dvouručáků, zvláště když byly ovládány dobrou technikou a náležitou silou. Neměly proti nim vyhlídky v obraně lehké štíty a tím méně jednoruční meče. I při rovnocenném střetnutí dvou bojujících dvouručními meči je obrana proti rasantním akcím, jejichž účinnost zvyšuje váha i délka mečů, riskantní. Jedině včasné úhyby a rychlé přiblížení na těsnou vzdálenost dávají naději lehkooděnci v boji proti šermíři vyzbrojenému dvouručákem.
Na první pohled se zdá být dvouruční meč těžkopádnou, nevýhodnou zbraní, vypadající sice hrozivě, ale neumožňující pohotový a technický šerm. Tento první dojem je klamný. Dvouručák je sice značně těžší než jednoruční meč, ale dlouhý jílec zakončený těžkou hlavicí vyrovnává délku i váhu čepele a zajišťuje tak vyvážení meče, potřebné pro dobrou ovladatelnost. Dlouhá páka jílce umožňuje účinnou spolupráci paží, jednak v souhlasném pohybu, jednak ve vzájemném protipohybu, urychlujícím pohyb hrotu. Připočteme-li k tomu sílu obou paží, jíž je meč ovládán a značnou délku záštity uzpůsobené ke krytu, vidíme, že dvouruční meč byl nebezpečnou a pohotovou útočnou zbraní, zajišťující také slušnou obranu. Je ovšem třeba také přiznat, že ovládání meče dvěma rukama není tak přirozené jako jednou rukou, ale při jisté specializaci na tuto zbraň se brzy odstraní počáteční problémy a projeví se výhody dlouhé zbraně v duelu i v boji proti jiné výzbroji. Dokladem výhody ovládání meče dvěma rukama je japonský šerm, založený na bleskových akcích, v němž i poměrně lehké meče /katany/ se drží dvěma rukama.

V soubojích rytířů se používaly dvouruční meče s tvrdou hranatou čepelí. Bylo tedy více počítáno s drtivou silou, případně s účinkem bodů, nežli s účinností ostří, což je pochopitelné při boji v celokovovém turnajovém odění. Zato ve válečném boji se používaly dvouručáky s plochou čepelí a kromě jejich rasance bylo také počítáno s účinkem ostří, zvláště při střetnutí s lehkooděnci.
Boj dvouručním mečem byl blízký prostým lidem, ovládajícím práce různými zemědělskými nástroji, jako cepem, kosou, motykou aj. a v jejich rukou mohla být tato zbraň nebezpečná i bez dlouhé šermířské průpravy. Nasvědčuje tomu také oblíbená lidová zbraň - dlouhá hůl,jež se používala k základnímu výcviku a představovala dostupnou náhražku dvouručních mečů.
 


Komentáře

1 Honza Honza | 17. října 2011 v 21:14 | Reagovat

Proboha, netušim kdo tohle napsal ale je to poměrně blbost od začátku až do konce. Já šermuju teprva 16 let a nad podobnou hovadinou mě zůstává rozum stát. Ostatně je to stejné jako mít dvouručák od Hradečáka na stránkách o husitech...Jen na okraj oro lajky. Na středověkách mečích nejsou vlaštovky. Ty se oběvují až v renezanci... Ono ostatně i ten kovovej cep je trošku...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama