Bitva na Vítkově 14.července 1420

21. srpna 2008 v 16:02 |  Husitství
BITVA NA VÍTKOVĚ 14. ČERVENCE 1420
NA JEDNOM Z VRCHŮ, KTERÝ SE ZVEDÁ NAD PRAHOU,MĚLY V ROCE 1420 UŽ NAVŽDYCKY SKONČIT NÁPADY HUSITŮ NA OPRAVOVÁNÍ CÍRKVE. JMÉNO VRCHU PŘIPADALO VOJEVŮDCŮM KŘIŽÁCKÉ VÝPRAVY PRO TAKOVÝ ÚČEL JAKO STVOŘENÉ. ŘÍKALO SE MU:ŠIBENIČNÍ VRCH.
Obklíčili Prahu.Past na husity se uzavřela. Dne 14. července 1420 měla už jen jedinou skulinu. Špitálské pole - tam , kde je v Praze dnes Karlín - Šibeniční vrch nad ním.
Na vrcholu kopce nechal táborský hejtman Jan Žižka postavit dva sruby obehnané mělkým příkopem a valem. Ve chvíli, kdy křižáci zaútočili, bylo v té halabala vybudované pevnosti prý jen dvacet šest mužů, dvě ženy a jedna dívka.Proti nim se rozjeli po hřebeni Šibeničního vrchu němečtí rytíři.
Jenže sruby byly na kopci a křižáci se k nim dostávali postupně, jeden za druhým, a dostávali tam postupně to, o co si koledovali. Takhle si válčení s husity nepředstavovali.Začali padat z koní.Jeden po druhém. Když ti, kteří se na koních udrželi, chtěli ustoupit, neměli kam.Za nimi byla hradba rytířů, kterým ještě nedošlo, že by měli taky rychle ustoupit.Potom se objevila husitská posila a.. bylo po bitvě.
Rytíři padali ze skal a ti, kteří jen utíkali, zakopávali jeden o druhého a utíkali dál v divokém zmatku.
UŽ NE ŠIBENIČNÍ VRCH
Na památku prvního vítězství nad křižáky hledali Pražané nové jméno pro Šibeniční vrch.Někteří navrhovali "Kalich" - symbol husitské víry,ale víc bylo těch, kteří začali říkat bojišti "Žižkov". Dodnes se tak jmenuje pražská čtvrt, nad kterou se zvedá velká socha velkého husitského vojevů
Bitva na Vítkově (14. 7. 1420)
Nejpozději do 10. února 1420 král Zikmund na tajných poradách s papežským nunciem Ferdinandem a s prominenty vratislavského říšského sněmu dospěl k závěru o nezbytnosti velkého vojenského tažení pod znamením kříže. 1. března 1420 papež Martin V. vyhlásil na žádost Zikmunda bulou Omnium plasmatoris domini křížovou výpravu proti všemu viklefskému a husitskému kacířství, kterou 17. března slavnostně ve Vratislavi vyhlásil nuncius Ferdinand. Zprávy z Vratislavi způsobily v dusném ovzduší Prahy jako první úder blesku. Zámožní němečtí a katoličtí měšťané se souhlasem konšelů stěhovali své rodiny a cennosti na oba hrady a na některé bezpečnější tvrze v okolí, čímž zbavili Prahu vnitřního nepřítele. Byla vyhlášena pracovní povinnost a počaly se hloubit příkopy na obranu Nového Města proti Vyšehradu. Bojového ducha posílil příjezd Čeňka z Vartenberka, který se 17. dubna lstí zmocnil Pražského hradu, odkud vyhnal katolické preláty i uprchlíky.
Koncem dubna postoupila koncentrace křižáckých sborů ve slezské Svídnici natolik, že se Zikmund odhodlal překročit v jejich čele české hranice. Již 3. května před ním bez boje kapituloval Hradec Králové, oslabený o rozhodné husity Ambrožovy strany. Zradou Čeňka z Vartenberka byl 7. května českými a německými žoldnéři obsazen Pražský hrad. Na základě souhlasu pražských hejtmanů byla v květnu vypálena Malá Strana, aby královští nenalezli v podhradí nic ke své potřebě. Depresivní náladu v hlavním městě prohloubilo vypovězení války Praze 364 pány, rytíři a městskými obcemi. Podmínky kapitulace, které následně vyslechla pražská delegace při setkání se Zikmundem v Kutné Hoře, byly pro Prahu nepřijatelné a tak bylo rozhodnuto postavit se Zikmundovi na odpor se zbraní v ruce a povolat na pomoc venkovské tábory.
Výzva Prahy k táborům došla nejdříve 17. května ráno a již druhého dne vyrazili na cestu. První střetnutí s nepřítelem je čekalo před Benešovem, kde jim čtyři sta jezdců spolu s pěším vojskem Petra ze Šternberka chtělo znemožnit vstup do města. Táboři obchvatným manévrem protivníka přelstili. Mezitím jim z Prahy a Kutné Hory táhly v ústery silné královské a křižácké oddíly. Jakmile se táborští hejtmané v ležení u Poříčí nad Sázavou dozvěděli o pohybu nepřátelských vojsk, vydali rozkaz k dalšímu pochodu, aby ještě za soumraku výprava zaujala výhodnější postavení pod záštitou osvědčené již vozové hradby. Bez ohledu na večerní šero se strhla tvrdá srážka. Hromadná výprava táborů sotva mohla mít více než tři tisíce hlav včetně žen a dětí. Bylo-li jezdců s čeveným křížem o dva tisíce více, šlo i tak o mimořádnou koncentraci bojových sil. Navzdory tomu táboři znovu "jako obři" zahnali nepřítele na útěk. Takticko-operační zvládnutí přesunu i obranné bitvy nasvědčují, že vrchní velení připadlo Janu Žižkovi. Na zbývajícím úseku cesty táboři nenarazili na žádné překážky, takže již 20. května dorazili do Prahy. V dalších dnech husitské vojsko posílili oddíly z Žatecka, Lounska a Slánska.
Oslabené posádky měly vliv na pádu Slaného. Neslavně dopadly i Louny, kde se uherská jízda podílela na násilnostech vůči lounským ženám. 12. června Zikmund vyrazil od Zbraslavi k Břevnovu kam přenesl hlavní ležení a odkud v podvečer předstíraným útočným přesunem odlákal od Hradu husitské oddíly. Zatímco Pražané se spojenci vytáhli k vstříc rozhodující bitvě, Zikmund přikázal dopravit otevřeným průchodem do Hradu všechen potřebný proviant a odvést odtud velký počet koní, pro něž se nedostávala píce. Mezitím Oldřich z Rožmberka nabídl Zikmundovi své služby a počal s pomocí rakouských žoldnéřů obléhat oslabenou pevnost Tábor. Jakmile se táborská obec v Praze dozvěděla o nebezpečí hrozícím její mateřské pevnosti, vyrazila ještě v noci 25. června husitská jízda (zhruba 350) pod velením Mikuláše z Husi na jih. Po příchodu pěších posil a dohodě s bratry uvnitř pevnosti, Mikuláš za časného rána 30. června napadl a rozmetal rožmberské ležení. Moment překvapení sehrál značnou roli, nicméně vítězství táborů nad silnějším protivníkem bylo husity přijato jako důkaz boží pomoci.
Koncem června shromážděné oddíly křižácké armády postupně zaujímaly výchozí postavení k útoku v několika velkých leženích v linii od Pražského hradu až po dnešní Strossmayerovo náměstí, kde stávala vesnice Bubny. Mnohonárodnostní složení křižáckých vojsk uvádělo v údiv všechny soudobé pozorovatele právě tak jako jejich početnost. Největší intervenční armáda, jaká se až do té doby v Čechách soustředila, čítala zhruba třicet tisíc osob. Naproti tomu Prahu hájilo na devět tisíc mužů ve zbrani, což mluvilo jednoznačně ve prospěch nepřítele. Nicméně pražská města byla dostatečně předzásobena a mohla tak obstát v dlouhodobém obležení, jež by naopak křižáckým vojskům způsobilo obrovské zásobovací potíže. Z celkového rozložení křižácké armády bylo od počátku zřejmé, že pro její přímý útok se vzhledem k přirozené překážce vltavského záhybu nabízelo jako nejpříhodnější nástupiště tzv. Špitálské pole v oblasti dnešního Karlína. Díky Janu Žižkovi byly v předstihu dokončeny dva sruby a jiná opevnění na hoře Vítkově, jež tak chránila otevřený bok a současně zajišťovala jedinou volnou zásobovací trasu s venkovem.
K první větší bojové srážce došlo 13. července, kdy část křižácké jízdy přebrodila Vltavu a rozvinula se k předstíranému či k cvičnému útoku na Špitálském poli. Obránci vyrazili okamžitě z hradeb, projevili však více zmužilosti než organizované kázně, takže v chaoticky vedeném boji utrpěli citelné ztráty. Jízda se spořádaně stáhla a připravovala se k další operaci, kterou měla být smetena z cesty překážka v podobě vítkovské pevnůstky. Druhého dne kolem čtvrté hodiny odpolední křižácká jízda zopakovala předchozí manévr, aby odpoutala pozornost od hlavního směru útoku. Nepatrná hrstka obránců v čele s Žižkou (mluví se o šestadvaceti mužích a třech ženách) statečně čelila vojsku míšeňského markraběte Bedřicha, které posílil jistý počet Rakušanů. V kritické chvíli, kdy již útočníci pronikali do srubu, přivedl kněz se svátostí v ruce Žižkovi na pomoc zástup selských cepníků a zhruba padesáti střelců. Mohutný bojový pokřik znásobil sílu protiúderu. Křižáci začali zmateně ustupovat a zanedlouho nato strhli k panickému úprku i zadní řady, které se chystaly zasáhnout do boje. Během jedné hodiny, jak se později ukázalo, bylo rozhodnuto o výsledku celého tažení. Praha očekávala generální útok, k němuž však již nedošlo. Devatenáctého července vypukl v křižáckém ležení požár, jemuž padla za obět část stanů i zásob. Zahraniční křižáci si svou zlost vybíjeli v zázemí Prahy, kde vypalovali vesnice a nemilosrdně vraždili pochytané kališníky včetně žen a dětí.
 


Komentáře

1 katulili katulili | 13. dubna 2011 v 11:13 | Reagovat

moc dlouhý

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama