Srpen 2008

Dvouruční meč

22. srpna 2008 v 10:24 Taktika boje, technika, zbraně atd.
Dvouručák.
Dvouruční meč/dvouručák, spada da due mani, estoc, longue epée, Biedenhänder, espadon/, se používal ve dvou pojetích. Jednak jako soubojová zbraň rytířů při turnajích, jednak jako zbraň pěšáků ve válečném boji. V obou případech jde o zbraň monumentální, vzbuzující úctu svými rozměry i váhou.
Grassi uvádí, že šerm dvouručním mečem vyžaduje značnou sílu a obratnost a že je výhodný hlavně v boji jednotlivce proti přesile. U protivníků zřejmě vzbuzovaly respekt dosah a úderná síla dvouručáků, zvláště když byly ovládány dobrou technikou a náležitou silou. Neměly proti nim vyhlídky v obraně lehké štíty a tím méně jednoruční meče. I při rovnocenném střetnutí dvou bojujících dvouručními meči je obrana proti rasantním akcím, jejichž účinnost zvyšuje váha i délka mečů, riskantní. Jedině včasné úhyby a rychlé přiblížení na těsnou vzdálenost dávají naději lehkooděnci v boji proti šermíři vyzbrojenému dvouručákem.
Na první pohled se zdá být dvouruční meč těžkopádnou, nevýhodnou zbraní, vypadající sice hrozivě, ale neumožňující pohotový a technický šerm. Tento první dojem je klamný. Dvouručák je sice značně těžší než jednoruční meč, ale dlouhý jílec zakončený těžkou hlavicí vyrovnává délku i váhu čepele a zajišťuje tak vyvážení meče, potřebné pro dobrou ovladatelnost. Dlouhá páka jílce umožňuje účinnou spolupráci paží, jednak v souhlasném pohybu, jednak ve vzájemném protipohybu, urychlujícím pohyb hrotu. Připočteme-li k tomu sílu obou paží, jíž je meč ovládán a značnou délku záštity uzpůsobené ke krytu, vidíme, že dvouruční meč byl nebezpečnou a pohotovou útočnou zbraní, zajišťující také slušnou obranu. Je ovšem třeba také přiznat, že ovládání meče dvěma rukama není tak přirozené jako jednou rukou, ale při jisté specializaci na tuto zbraň se brzy odstraní počáteční problémy a projeví se výhody dlouhé zbraně v duelu i v boji proti jiné výzbroji. Dokladem výhody ovládání meče dvěma rukama je japonský šerm, založený na bleskových akcích, v němž i poměrně lehké meče /katany/ se drží dvěma rukama.

V soubojích rytířů se používaly dvouruční meče s tvrdou hranatou čepelí. Bylo tedy více počítáno s drtivou silou, případně s účinkem bodů, nežli s účinností ostří, což je pochopitelné při boji v celokovovém turnajovém odění. Zato ve válečném boji se používaly dvouručáky s plochou čepelí a kromě jejich rasance bylo také počítáno s účinkem ostří, zvláště při střetnutí s lehkooděnci.
Boj dvouručním mečem byl blízký prostým lidem, ovládajícím práce různými zemědělskými nástroji, jako cepem, kosou, motykou aj. a v jejich rukou mohla být tato zbraň nebezpečná i bez dlouhé šermířské průpravy. Nasvědčuje tomu také oblíbená lidová zbraň - dlouhá hůl,jež se používala k základnímu výcviku a představovala dostupnou náhražku dvouručních mečů.

Meč a štít

22. srpna 2008 v 10:18 Taktika boje, technika, zbraně atd.
Meč a štít
Od dávných dob byl spojován šerm mečem s obranou štítem. Toto spojení se udrželo až do 16. století, tedy až do konce "mečové éry". V praktickém použití, ať v boji nebo v duelovém střetnutí, představoval šerm samotným mečem nouzovou variantu, ke které docházelo po rozbití nebo ztrátě štítu, případně v situacích, kdy spor "musel být neprodleně urovnán", i když štíty nebyly po ruce. Štít si zachoval v období meče svůj význam a zapojení v obraně, i když byl nahrazován také jinými obrannými prostředky, jako dýkou, pláštěm, svítilnou aj.
Tvar i velikost štítů byly ve všech dobách velmi rozmanité. Nejvíce se používaly štíty střední velikosti - targy a rotelly, jež se osvědčily jako ochranný prostředek ve válkách, v pěším i jízdním použití. Držely se na předloktí levé paže a jejich velikost měla být taková, aby při přiložení k tělu kryly celý trup od krku až ke kolenu. Vyžadovalo se také, aby targa přiléhala pěkně ke stehnu a aby umožňovala dobrý výhled na protivníka.
Grassi píše ve svém díle: "Tvar, velikost, váha i všechny části targy musí být řádně vyzkoušeny, aby doplněny správným držením, vedly k plnému užitku."
O rotelle, štítu oblíbeném ve všech dobách, píše Grassi, "že se má držet s paží ohnutou do tupého úhlu, aby bylo možno pozorovat protivníka vedle okraje štítu, potom můžeme krýt celé tělo, od hlavy až ke kolenům". Připomíná také chyby v držení: "Jedni ji drží se stále ohnutou paží a nechávají dolní části těla nechráněny, jiní naopak chtějí být za ní jisti jako za zdí a drží ji napnutou paží, zapomínajíce na výhled a naproti tomu ji drží mnozí na hýždích, aby se brzy neunavili."
Obrana štíty drženými na předloktí se prováděla čtyřmi základními polohami, představujícími čtyřúhelník krytů:
Punta alta
- horní kryt,
punta dextra
- vnitřní kryt,
punta sinistra
- vnější kryt,
punta bassa
- spodní kryt.
Zmenšením rotelly vznikl malý pěstní štít, zvaný "brochiero", jenž byl ve velké oblibě v 16. století. Tento kulatý vypouklý štítek, jenž se držel pouze v ruce, představoval mnohem pohodlnější i účinnější zbraň než těžká targa, hlavně při soubojích. Na jeho okrajích byla zpevňující obroučka, sloužící k zachycení sokova hrotu a uprostřed štítu býval silný hrot, umožňující použití štítu jako útočné zbraně při boji zblízka. Když se držel hodně vpředu, poskytoval ochranu celému tělu.
Pěstní štít byl ovládán pohyby z ramene. Napnutá paže se neměla v lokti ohýbat, aby se nezmenšoval úhel sokových bodných akcí. Tomuto držení se připisovaly následující výhody:
  1. Paže, držící štít, byla dobře chráněna a nemohla být zasažena přímým útokem.
  2. Všechny seky směřující na tělo byly zachycovány na hrubí sokovy čepele, což umožňovalo bezprostřední odvetu.
  3. Celý trup byl spolehlivě chráněn proti bodům a protivník byl tedy nucen útočit buď na hlavu nebo na nohy, kteréžto útoky se daly krýt nepatrnou změnou polohy.
Celá plocha štítu měla být stále obrácena k soupeři, aby byl vykryt co největší prostor za štítem a aby byly co nejvíce omezeny přímé útoky.
Malé štíty byly známy již ve 13. století, ale největšího rozšíření dosáhly až v době, kdy se začaly používat lehčí meče a začala se věnovat pozornost bodným akcím.

Šerm ve středověku

22. srpna 2008 v 10:14 Taktika boje, technika, zbraně atd.
Šerm.
V poslední době u nás dochází k jisté renezanci historického šermu. Byla založena řada kroužků a skupin, zabývajících se šermem dávných dob a jejich veřejné produkce se setkávají s velkým zájmem diváků. Připočteme-li k tomu trvalý zájem veřejnosti o četbu, filmy a hry s historickými bojovými náměty, vidíme, že šermířská historie není jen otázkou minulosti, ale že má své místo i v současnosti a že může nepřímo ovlivňovat myšlení i jednání dnešních lidí. Rytířské pojetí boje i střetnutí protivníků tváří v tvář, ozbrojených konvenčními chladnými zbraněmi je, ve srovnání s anonymním bojem moderními zbraněmi hrozné účinnosti, daleko morálnější a snad proto mu náleží přízeň i pozornost diváků. Zájem o historický šerm daleko převyšuje zájem o moderní, technicky propracovaný sportovní šerm.
První stopy šermu, boží soudy, turnaje, Křížové výpravy, vývoj zbroje a odění, rytířský a lidový šerm, šermířské školy, úroveň středověkého šermu
Po pádu Říše římské s vyspělou vojenskou technikou došlo k prudkému zlomu a přerušení vývoje ve vojenství a tedy také v šermu. Moc získaly divoké severské kmeny a vzdělanost rychle upadala. Není tedy divu, že z té doby nemáme žádné zprávy týkající se šermu. Dá se ovšem předpokládat, že i v tomto období živelného rozvoje, řízeného dravou silou a ovlivňovaného církevními zájmy, byl prováděn výcvik ve zbrani, nezbytný k ochraně i k výbojům různých kmenů a vznikajících států.
První stopy šermu v ranném středověku, neřímského původu, nalézáme u Gotů, kde byly již ve 4. stol. našeho letopočtu prováděny "boží soudy" /ordalie/ na ochranu cti. K jejich rozšíření došlo asi v 6. stol., kdy byl uveden "boží soud" v kodexu Gundobudu.
Předpokládáme, že z božích soudů vznikly později soudní souboje na ochranu práva a z nich osobní souboje, prováděné veřejně na turnajích i mimo ně.
První turnaje byly pořádány ve Francii až začátkem 10. stol. a za jejich zakladatele je uváděn panovník Jindřich I., který vládnul v létech 919 - 936. Brzy získaly velikou oblibu a rozšířily se po celé Evropě, hlavně ve Francii, Německu a v Anglii. Předpokladem úspěchu na turnajích bylo dobré ovládání turnajových zbraní /dřevěné kopí, meč, biják/ a tak se šerm stal nedílnou součástí výchovy mladých šlechticů.
Podle značných rozměrů i váhy zbraní užívaných ve středověku usuzujeme, že tehdejší šerm se vyznačoval akcemi prováděnými s velkým úsilím a ve značném rozsahu. Byly to mohutné seky a body, prováděné energickými švihy z ramene, při nichž se někdy zvyšovala účinnost útoku držením jílce oběma rukama. K obraně se používalo převážně masivního štítu. Jako typická zbraň středověku je uváděn "teutonský" meč užívaný dávnými germánskými bojovníky. Používal se v jízdním i pěším boji a jeho délka byla taková, aby bylo možno zasáhnout protivníka sedícího na koni i ležícího na zemi /přes 1 m/. Středověký šerm, v němž mistra tvořila hrubá síla, představoval tvrdý a nelítostný boj. Přece však právě v něm jsou kořeny pozdější technické bravury, podobně jako jsou těžkopádné meče předchůdci lehkých a elegantních kordů.
Značný vliv na vývoj středověkého šermu měly křížové výpravy. Sjížděli se k nim křestanští rytíři z různých zemí, aby společně bojovali proti vyspělému nepříteli. Poznávali přitom nové druhy zbraní i odění, získávali vzájemné zkušenosti a cvičili se v šermu. Po návratu z výprav pokračovali v pravidelném výcviku a prověřovali si svoji výkonnost na turnajích i v drobných válkách, jichž bylo v Evropě vždy dostatek. Kulturní rozvoj, organizace státní i vojenské moci a stabilizace poměrů vedly k rychlému všeobecnému vývoji, do té doby stagnujícímu.
V bojové technice se brzy rozšířily nové prvky, jako drátěné košile, kroužkové brnění, zakřivené meče, různé druhy štítů, krátké luky, kuše aj. Hlavní pozornost byla věnována ochrannému odění. Kroužkové brnění se začalo nahrazovat plátovým brněním, takže ke konci středověku se podobali rytíři malé kovové pevnosti, odolávající bodným i sečným ranám chladných zbraní a chránící před střelami z luků, kuší i praků.
Zlepšení odění vedlo k zavádění účinnějších zbraní, jako těžších mečů, mechanických kuší a zvláště nebezpečných úderných zbraní - palcátů, cepů, bijáků aj. To ovšem vedlo k dalšímu zesilování brnění i za cenu snížené pohyblivosti, orientace a bojeschopnosti a tím také k omezení technických možností v šermu. Rozšíření turnajových duelů bylo sice mocným prostředkem povzbuzujícím vývoj šermu, ale boj soupeřů, zakovaných v brnění vedl k jeho stagnaci.
Cena kompletního brnění byla velmi vysoká a mohl si je opatřit jen zámožný šlechtic. Řada méně majetných šlechticů, zemanů i měšťanů vlastnila jen částečné kovové odění, ale potřebovali s ním obstát v boji i proti těžkooděncům. Bylo třeba nahradit nákladnou zbroj a odění dostupnými prostředky a spolehnout se na chytrost a pohyblivost. V důsledku tohoto stavu se počal vyvíjet šerm dvěma směry:
1. rytířským - kde bojovali těžkooděnci kopím, mečem a štítem,
2. lidovým - kde bojovali lehkooděnci mečem a lidovými zbraněmi /tesákem, cepem, kosou, holí aj./
Při vzájemném střetnutí lehkooděnců s těžkooděnci se často stávalo, že zvítězila rychlost, hbitost a chytrost nad těžkopádností a silou skrytými v železe. To vedlo k růstu sebedůvěry lehkooděnců a k rozšíření zájmu o šerm také v nižších společenských vrstvách. Nadřazenost rytířského stavu v boji zvolna klesala.
Koncem středověku získávala města značnou nezávislost a jejich hlavní oporou ve válečném nebezpečí byla vojenská síla měšťanů. V té době vznikaly ve větších městech šermířské školy, jejichž posláním bylo zvýšení bojové schopnosti měšťanů. Mohl v nich zpočátku vyučovati každý kdo měl bojové zkušenosti, patřičnou sebedůvěru a rozhodnost.
Výuka ve školách byla prováděna lidovým směrem. Byla zaměřena na praktické využití šermu v boji na základě obratnosti, pohotovosti a lidového vtipu, za použití nekonvenčních prostředků. Značná záliba širokých vrstev v šermu vedla k zakládání branných spolků a šermířských bratrstev, v nichž se úroveň šermu dále zvyšovala a nároky na vyučujícího mistra se stupňovaly.
Mohl se jím stát jenom ten, kdo prokázal, že je na určité výši v ovládání zbraní a úspěšně vykonal předepsané zkoušky.
Po zavedení účinných palných zbraní ve vojenství mizelo užívání kompletního brnění, což vedlo k redukci váhy těžkých zbraní a tím nepřímo k vyrovnání učební látky v obou směrech, rytířském a lidovém. Šermířské školy, pilně navštěvované měšťanskou i šlechtickou mládeží toužící po napínavém dobrodružství, byly zpočátku kuriozními zařízeními, v nichž se dával každý mistr unášet vlastní fantazií a učil to, co uznal za vhodné, bez respektování zásad a pravidel korektního boje. To vedlo k velkému rozšíření osobních soubojů a šarvátek na celém evropském kontinentě. Šerm se stal oblíbenou nezbytností širokých společenských vrstev a jeho stoupající úroveň se stala základem vývoje propracované šermířské techniky novověku.
O faktické úrovni středověkého šermu víme jen málo. Popis šermířských akcí chybí a něco málo plastik a miniatur, představujících bojující postavy ani ve spojení s několika pasážemi literárních děl, pojednávajících o středověkém boji, nám nepodává ani základní informaci o způsobu a úrovni šermu ve středověku. Autoři zabývající se historií šermu se shodují na názoru, že šerm těžkými zbraněmi byl pouze otázkou hrubé síly a že neměl technickou úroveň /Castle, Hergsell/. Domníváme se, že tomu tak docela není. Středověký šerm byl jistě rasantní, vyžadoval hodně síly v ovládání těžkých zbraní, ale typ a váha zbraní vyžadovaly specifickou techniku, která se vyvíjela velmi rychle v souladu s vývojem zbroje, protože vývoj byl stále stimulován potřebou a významem bojové schopnosti v osobním i veřejném životě. Uvedený názor zřejmě vychází ze srovnání historického šermu s moderním šermem a bere v úvahu způsob boje a bohatství a vytříbenost akcí. Toto srovnání by bylo na místě, kdyby se dnes bojovalo stejnými zbraněmi a ve stejném odění jako kdysi, ale protože se obojí značně liší, je třeba uvážit, že technika šermu úzce souvisí s prostředky a podmínkami v nichž se vyvíjí a že tu byla vždy velká snaha po dokonalosti neboť technická úroveň šermu úzce souvisela s osobní prestiží i s uhájením života v předních společenských vrstvách.
Možná, kdybychom znali pravou skutečnost, by nás udivila šermířská zručnost středověkých španělských rytířů, zvaných "guapo", kteří ani v noci neodkládali štít a meč, nebo umění slavných turnajových zápasníků, jako např. Jana z Michalovic, hrdiny 13. stol., který šířil slávu českých zbraní na turnajích v Německu a ve Francii.
Pro vývoj šermu je ze středověku důležité hlavně poslední období, zhruba 13. - 15. stol., kdy došlo působením několika faktorů k vzestupu úrovně evropského šermu.
Byly to především:
1) konsolidace poměrů a organizace státní moci
2) široký vývoj zbraní a odění
3) obliba turnajů a rozšíření osobních soubojů
4) zakládání šermířských škol a spolků
5) růst vzdělanosti s exaktním myšlením



Bitva na Vítkově 14.července 1420

21. srpna 2008 v 16:02 Husitství
BITVA NA VÍTKOVĚ 14. ČERVENCE 1420
NA JEDNOM Z VRCHŮ, KTERÝ SE ZVEDÁ NAD PRAHOU,MĚLY V ROCE 1420 UŽ NAVŽDYCKY SKONČIT NÁPADY HUSITŮ NA OPRAVOVÁNÍ CÍRKVE. JMÉNO VRCHU PŘIPADALO VOJEVŮDCŮM KŘIŽÁCKÉ VÝPRAVY PRO TAKOVÝ ÚČEL JAKO STVOŘENÉ. ŘÍKALO SE MU:ŠIBENIČNÍ VRCH.
Obklíčili Prahu.Past na husity se uzavřela. Dne 14. července 1420 měla už jen jedinou skulinu. Špitálské pole - tam , kde je v Praze dnes Karlín - Šibeniční vrch nad ním.
Na vrcholu kopce nechal táborský hejtman Jan Žižka postavit dva sruby obehnané mělkým příkopem a valem. Ve chvíli, kdy křižáci zaútočili, bylo v té halabala vybudované pevnosti prý jen dvacet šest mužů, dvě ženy a jedna dívka.Proti nim se rozjeli po hřebeni Šibeničního vrchu němečtí rytíři.
Jenže sruby byly na kopci a křižáci se k nim dostávali postupně, jeden za druhým, a dostávali tam postupně to, o co si koledovali. Takhle si válčení s husity nepředstavovali.Začali padat z koní.Jeden po druhém. Když ti, kteří se na koních udrželi, chtěli ustoupit, neměli kam.Za nimi byla hradba rytířů, kterým ještě nedošlo, že by měli taky rychle ustoupit.Potom se objevila husitská posila a.. bylo po bitvě.
Rytíři padali ze skal a ti, kteří jen utíkali, zakopávali jeden o druhého a utíkali dál v divokém zmatku.
UŽ NE ŠIBENIČNÍ VRCH
Na památku prvního vítězství nad křižáky hledali Pražané nové jméno pro Šibeniční vrch.Někteří navrhovali "Kalich" - symbol husitské víry,ale víc bylo těch, kteří začali říkat bojišti "Žižkov". Dodnes se tak jmenuje pražská čtvrt, nad kterou se zvedá velká socha velkého husitského vojevů
Bitva na Vítkově (14. 7. 1420)
Nejpozději do 10. února 1420 král Zikmund na tajných poradách s papežským nunciem Ferdinandem a s prominenty vratislavského říšského sněmu dospěl k závěru o nezbytnosti velkého vojenského tažení pod znamením kříže. 1. března 1420 papež Martin V. vyhlásil na žádost Zikmunda bulou Omnium plasmatoris domini křížovou výpravu proti všemu viklefskému a husitskému kacířství, kterou 17. března slavnostně ve Vratislavi vyhlásil nuncius Ferdinand. Zprávy z Vratislavi způsobily v dusném ovzduší Prahy jako první úder blesku. Zámožní němečtí a katoličtí měšťané se souhlasem konšelů stěhovali své rodiny a cennosti na oba hrady a na některé bezpečnější tvrze v okolí, čímž zbavili Prahu vnitřního nepřítele. Byla vyhlášena pracovní povinnost a počaly se hloubit příkopy na obranu Nového Města proti Vyšehradu. Bojového ducha posílil příjezd Čeňka z Vartenberka, který se 17. dubna lstí zmocnil Pražského hradu, odkud vyhnal katolické preláty i uprchlíky.
Koncem dubna postoupila koncentrace křižáckých sborů ve slezské Svídnici natolik, že se Zikmund odhodlal překročit v jejich čele české hranice. Již 3. května před ním bez boje kapituloval Hradec Králové, oslabený o rozhodné husity Ambrožovy strany. Zradou Čeňka z Vartenberka byl 7. května českými a německými žoldnéři obsazen Pražský hrad. Na základě souhlasu pražských hejtmanů byla v květnu vypálena Malá Strana, aby královští nenalezli v podhradí nic ke své potřebě. Depresivní náladu v hlavním městě prohloubilo vypovězení války Praze 364 pány, rytíři a městskými obcemi. Podmínky kapitulace, které následně vyslechla pražská delegace při setkání se Zikmundem v Kutné Hoře, byly pro Prahu nepřijatelné a tak bylo rozhodnuto postavit se Zikmundovi na odpor se zbraní v ruce a povolat na pomoc venkovské tábory.
Výzva Prahy k táborům došla nejdříve 17. května ráno a již druhého dne vyrazili na cestu. První střetnutí s nepřítelem je čekalo před Benešovem, kde jim čtyři sta jezdců spolu s pěším vojskem Petra ze Šternberka chtělo znemožnit vstup do města. Táboři obchvatným manévrem protivníka přelstili. Mezitím jim z Prahy a Kutné Hory táhly v ústery silné královské a křižácké oddíly. Jakmile se táborští hejtmané v ležení u Poříčí nad Sázavou dozvěděli o pohybu nepřátelských vojsk, vydali rozkaz k dalšímu pochodu, aby ještě za soumraku výprava zaujala výhodnější postavení pod záštitou osvědčené již vozové hradby. Bez ohledu na večerní šero se strhla tvrdá srážka. Hromadná výprava táborů sotva mohla mít více než tři tisíce hlav včetně žen a dětí. Bylo-li jezdců s čeveným křížem o dva tisíce více, šlo i tak o mimořádnou koncentraci bojových sil. Navzdory tomu táboři znovu "jako obři" zahnali nepřítele na útěk. Takticko-operační zvládnutí přesunu i obranné bitvy nasvědčují, že vrchní velení připadlo Janu Žižkovi. Na zbývajícím úseku cesty táboři nenarazili na žádné překážky, takže již 20. května dorazili do Prahy. V dalších dnech husitské vojsko posílili oddíly z Žatecka, Lounska a Slánska.
Oslabené posádky měly vliv na pádu Slaného. Neslavně dopadly i Louny, kde se uherská jízda podílela na násilnostech vůči lounským ženám. 12. června Zikmund vyrazil od Zbraslavi k Břevnovu kam přenesl hlavní ležení a odkud v podvečer předstíraným útočným přesunem odlákal od Hradu husitské oddíly. Zatímco Pražané se spojenci vytáhli k vstříc rozhodující bitvě, Zikmund přikázal dopravit otevřeným průchodem do Hradu všechen potřebný proviant a odvést odtud velký počet koní, pro něž se nedostávala píce. Mezitím Oldřich z Rožmberka nabídl Zikmundovi své služby a počal s pomocí rakouských žoldnéřů obléhat oslabenou pevnost Tábor. Jakmile se táborská obec v Praze dozvěděla o nebezpečí hrozícím její mateřské pevnosti, vyrazila ještě v noci 25. června husitská jízda (zhruba 350) pod velením Mikuláše z Husi na jih. Po příchodu pěších posil a dohodě s bratry uvnitř pevnosti, Mikuláš za časného rána 30. června napadl a rozmetal rožmberské ležení. Moment překvapení sehrál značnou roli, nicméně vítězství táborů nad silnějším protivníkem bylo husity přijato jako důkaz boží pomoci.
Koncem června shromážděné oddíly křižácké armády postupně zaujímaly výchozí postavení k útoku v několika velkých leženích v linii od Pražského hradu až po dnešní Strossmayerovo náměstí, kde stávala vesnice Bubny. Mnohonárodnostní složení křižáckých vojsk uvádělo v údiv všechny soudobé pozorovatele právě tak jako jejich početnost. Největší intervenční armáda, jaká se až do té doby v Čechách soustředila, čítala zhruba třicet tisíc osob. Naproti tomu Prahu hájilo na devět tisíc mužů ve zbrani, což mluvilo jednoznačně ve prospěch nepřítele. Nicméně pražská města byla dostatečně předzásobena a mohla tak obstát v dlouhodobém obležení, jež by naopak křižáckým vojskům způsobilo obrovské zásobovací potíže. Z celkového rozložení křižácké armády bylo od počátku zřejmé, že pro její přímý útok se vzhledem k přirozené překážce vltavského záhybu nabízelo jako nejpříhodnější nástupiště tzv. Špitálské pole v oblasti dnešního Karlína. Díky Janu Žižkovi byly v předstihu dokončeny dva sruby a jiná opevnění na hoře Vítkově, jež tak chránila otevřený bok a současně zajišťovala jedinou volnou zásobovací trasu s venkovem.
K první větší bojové srážce došlo 13. července, kdy část křižácké jízdy přebrodila Vltavu a rozvinula se k předstíranému či k cvičnému útoku na Špitálském poli. Obránci vyrazili okamžitě z hradeb, projevili však více zmužilosti než organizované kázně, takže v chaoticky vedeném boji utrpěli citelné ztráty. Jízda se spořádaně stáhla a připravovala se k další operaci, kterou měla být smetena z cesty překážka v podobě vítkovské pevnůstky. Druhého dne kolem čtvrté hodiny odpolední křižácká jízda zopakovala předchozí manévr, aby odpoutala pozornost od hlavního směru útoku. Nepatrná hrstka obránců v čele s Žižkou (mluví se o šestadvaceti mužích a třech ženách) statečně čelila vojsku míšeňského markraběte Bedřicha, které posílil jistý počet Rakušanů. V kritické chvíli, kdy již útočníci pronikali do srubu, přivedl kněz se svátostí v ruce Žižkovi na pomoc zástup selských cepníků a zhruba padesáti střelců. Mohutný bojový pokřik znásobil sílu protiúderu. Křižáci začali zmateně ustupovat a zanedlouho nato strhli k panickému úprku i zadní řady, které se chystaly zasáhnout do boje. Během jedné hodiny, jak se později ukázalo, bylo rozhodnuto o výsledku celého tažení. Praha očekávala generální útok, k němuž však již nedošlo. Devatenáctého července vypukl v křižáckém ležení požár, jemuž padla za obět část stanů i zásob. Zahraniční křižáci si svou zlost vybíjeli v zázemí Prahy, kde vypalovali vesnice a nemilosrdně vraždili pochytané kališníky včetně žen a dětí.

Kronika o Janu Žižkovi

15. srpna 2008 v 12:51 | Autor Kroniky není znám |  Jan Žižka
Když se jest psalo léta od narozenie syna Božieho 1410, povstal jest tehdy mistr Jan Hus i jal se kázati a lid tuze z hřiechuov trestati. Tehdy duchovni lid velice jeho jest chválil, řkúce, že duch Božie z něho mluví. A když se pak jal kázati na kněžstvo, dotýkaje najvyššího papeže až do najmenšího kněze, i na jich pýchu i na lakomstvie, na svatokupecstvie i na kuběnářstvie, a aby kněží světsky nepanovali a zbožie nedržali, a také jest kázal, že má tělo Božie a krev Boží pod oboji zpuosobú rozdávána býti lidu obecnému, tehdy se jest kněžstvo proti němu zbúřilo, a řkúce, že jest veň již ďábel vstúpil a že jest kacieř. A to se dálo v královstvie českém za krále Vácslava, syna ciesaře Karla, a za arcibiskupa kněze Zbynka.

A když se jest psalo léta 1415, tehdy jest sbor knězstva najvyššího obeslal mistra Jana Husi, aby k nim jel za glejtem do Konstancí; a on jel s mistrem Jeronymem za glejtem krále Zigmundovým, krále uherského. A když jest do Konstancie přijel a někteří páni s ním čeští, tu jsú jej v Konstanci jali, a knězstva zbavivše, najvyšší knězstvo na smrt jsú ho odsoudili. A při tom odsuzovánie král Zigmund seděl na soudě, a jsa glajtovníkem. I kázali jsú jeho upáliti i mistra Jeronyma také, ale po roce po něm. A to se stalo za arcibiskupa kněze Konráda.

A když se jest takový skutek stal, tehdy jsú se Čechové i Moravané proto velmi zbúřili a kněžie mnozí v Praze i jinde v Čechách i v Moravě po mnohých městech jali se rozdávati těla a krve Božie pod obojí zpuosobú lidu obecnému. A vzeli jsú tělo Božie v monstranci a za obyčej chodili jsú zástupové za tělem Božiem, chváléce Boha. A když jest lid obecný přijímal pod obojí zpuosobú tělo a krev Božie, tehdy jsú jim přezděli jedni "husi", někteří "wiglefi" a jiní "kacíři". A tehdy se potom lid duchovni i světský na dvé dělil, jedni s jednú stranú kněží a druzí s druhú. I jeli sú se haněti, až jest tomu král nemohl nic učiniti.

A když jest král odjel z Prahy na Nový Hrad, tehdy kněží s Božím tělem s velikým zástupem šli od sv. Štěpána mimo rathúz Nového Města. Tehdy někto lučil s rathúzu kamenem na kněze, a zástup lidu proto se jest zbúřil, a řkúce: "Ted nám na Božie tělo i na kněze házejí.". I obořil se jest zástup k rathúzu a dobyli jsú ho šturmem a konšely jsú doluov smetali a zbili.

Tehdy když jsú ty noviny krále došly, velikým hořem šlak jej těžký napadl, i umřel jest král Vácslav. A tehdy jsú se v Praze velmi na kněží a na mnichy i na Němce rozlítili a hnali jsú jě ven, a druzi jsú sami ven utekli. Neb jsú v ta doby obecně Němci na radě byli i na úřadiech. A tak pro takovú velikú búři páni nesměli jsú krále Vácslava mrtvého zjevně skrze Prahu vézti, než tajně a skrytě vezli jsú jej na hrad k svatému Vácslavu. A tu jest ležel několiko neděl nepochován, neb se jest byl kázal na Zbraslavi pochovati v klášteře. Tehdy jsú jej páni opět tajně v noci poslali na Zbraslav, aby jej mniši pochovali, a tu jest byl pochován.

Potom jest král Zigmund Uherský, bratr krále Vácslava, přijel do Brna i obeslal pány české i moravské, Pražany i jiné k zákonu Božiemu příchylné. A když jsú tam přijeli, tehdy se jest jich přitom zeptal: "Oč stojíte, že se tak búříte ?" Čechové a Moravané ze spolka jsú králi pověděli: "Stojíme o čtyři kusy. Najprvé, aby tělo Božie a krev Božie lidu obecnému rozdávána byla. Druhé, aby zjevní hříchové stavováni byli. Třetie, aby slovo Božie svobodně kázáno bylo. Čtvrté, aby kněží světsky nepanovali a zbožie nedržali". Tehdy jest král řekl o tělu Božím a krvi: "Toť jest prvé bylo a ještěť má býti." I otázal se Pražan, řka: "Když já přijedu do Čech, pustíte-li mě do Prahy?"" Tehdy jsú řekli Pražané králi: "Nebudeš-li chtieti branú vjeti, ale chcemeť zed za honu položiti, aby jel jako pán." Tehdy řekl jim král: "Vybeřtež všecky řetězy z ulic a neste Staroměští na hrad sv. Vácslava a Novoměští na Vyšehrad." To sú Pražané učinili.

Tehdy toho léta papež kříž jest vydal na Čechy, že jsú kacieři, kdež tělo a krev Božie přijímají, a dal odpustky, ktož by takového Čecha zabil neb kterakkolivěk zahubil, že jest hřiechuov i muk prázden. I počali lidi bíti i rozličnú smrtí hubiti.

Tehdy povstal jeden Čech z řádu rytieřského velmi udatný, jednooký, jménem Žižka, z Boží milosti. I povstal zhuoru i táhl vojensky polem na ty, ktož jest nepřijímal těla Božieho a krve Boží pod obojí zpuosobú; tohoť jest byl nepřítel a také jeho za kacieře jměl.

I tak se jest strana proti straně zazlila, kteráž strana přemohla, ta jest ukrutně bez milosti zamordovala neb zapálila neb rozličnú smrtí zahubila, leč koho sám Buoh ráčil zachovati, ten živ zuostal. A zvláště Němci Čechy hubili a Čechové Němce. A ta jest válka stála ukrutně XIV let.

A Žižka i jiní Čechové vždy polem leželi v Čechách i v jiných zemiech, bojujíce o Boží zákon. Tehdy jsú pak dobyli Sazemina Oustí a odtud jsú dobyli Hradiště i osadili jsú hrad i horu i přezděli jsú městu Tábor. A Žižka jest táhl vojensky po zemi, hraduov a měst dobývaje. A časté bitvy s silnými nepřátely mieval, avšak jest nikdy pole neztratil.

A potom jest král Zigmund Uherský táhl do Čech z Uher na Vratislav. Tu jest kázal jednoho měštěnína pražského koňmi smýkati, a že se má též jiným Čechuom kacieřuom díti. Tehdy zvěděvše to Pražané, kdež byl jeden řetěz prvé, tu udělali dva a zavřeli se proti němu.

A král osadil mnohým rytieřstvem Vyšehrad a hrad sv. Vácslava proti Pražanuom. A když to Žižka uslyšel, hned také osadil Vítkovu horu proti králi a přezděli hradu tomu Žižkov.

Tehdy král uherský přitáhl jest vojensky i položil se na Zbraslavi; a Žižka s Pražany obehnal hrad sv. Vácslava. A tu se jest rytieřstvo statečně bránilo, ale hlad sú veliký měli, až jsú již žito vaříce jedli. A král zvěděv, že by již hrad hladem dáti musili, i táhl jest s velikým vojskem, aby je retoval aneb jim špíže dodal. A nětco jest Žižkova lidu porazil, ješto jsú byli z vojska z vozuov utekli; a tak jest Pražany ot hradu odbil.

A tehdy jest přitáhl rakúský vejvoda, míšenský markrabie i jiná mnohá kniežata s množstvím rytieřstvem králi na pomoc. I táhl jest král i položil se před Prahú, a tu jsú krále korunovali na hradě sv. Vácslava. A tu také mnoho Němcuov na rytieřstvo pasováno.

Potom jsú táhli k Žižkovu hradu, aby ho dobyli. A když jsú šturmovali, tehdy když Žižkovi velmi těžko bylo, kněz s Božím tělem pojide z Prahy, a Němci jsú strachem hlavy lámali i s koňmi utiekajíc, skákali shuory doluov.

Potom Němci kterého jsú Čecha se zmocněli, ač byl i jich strany, na to se neptajíc, ihned jej uhlédajíc, vzeli a upálili, ač se jest proto král počal búřiti i Čechové.

A jiných mnozstvie Čechuov tu chvíli ležalo jest u Králové Hradce. A pán z Rozmberka s jinými Němci ležal u Táboru; a tu jest před Táborem poražen, velikú hanbu i škodu vzav.

A když jest král cizozemce z země rozpustil, tehdy jest Žižka na pole vytrhl i táhl po zemi, kláštery pále, mnichy z země hnal, faráře, kněží, kostely páliti kázal, kteříž jsú pod jednú zpuosobú lidu obecniemu podávali.

A Pražané s jinými pány obehnali jsú Vyšehrad, a množstvie rytieřstva bylo na něm. A ti jsú se udatně bránili a hlad jsú veliký jměli, neb nemajíce co jísti, koně jsú jedli. A když jest bylo ráno na Vše svaté, přitáhl jest král k Vyšehradu s velikými vojsky chtě Vyšehrad retovati. Tu jest mnozstvie pánuov českých a moravských z strany královy zbito. A král, vzem velikú škodu na dobrých lidech, poražen jsa, i táhl jest na město. Tehdy jsú Pražanuom z Vyšehradu sstúpili a oni jej obořili.

A Žižka měl dvě neděle bitvu s silnými nepřátely, s Čechy a s Němci. Žižka Boru dobyl a nepřáteluom velikú škodu učiniv, na poli ostal. Potom jest Žižka vpadl do kláštera Zbraslavě, a jeho drábi, otevřevše hrob, i vzeli jsú tělo krále Vácslava i posadili jsú jeho mezi sebú. A když Žižka kázal klášter zapáliti, drábi jsú pryč šli a krále tu nechali. Tehdy rybář jeden, Múcha jménem, ješto král laskav byl na něho, vzal tělo krále i schoval jeho tajně v své vinici a choval jeho málo na tři léta.

A Žižka s Pražany dobyl Říčan. Potom táhl Žižka k Lomninám i dobyl jest Chotěšova a Kladrub a Krasíkova, a tu jest pana Bohuslava Švamberka jal.

Tehdy král uherský táhl jest na Žižku s velikú mocí. A Žižka nechav svého vojska na dvú klášterú, i odjel jest. A Pražané u Nového Hradu ležali a brzo dobyli. A potom válel u Votice s Tábory.

A král uherský obehnal Žižkóv lid na Kladrubích. A sám tu král osobně ležal a nákladně děly dobýval. A Žižka, sebravše se, i táhl jest do Plzenska, aby lid svój na Kladrubiech retoval. A když jest byl Žižka od Kladrub šest mil, tehdy jest král táhl pryč od Kladrub i táhl jest z Čech do Uher.

A Žižka jest Plzeň obehnal, a tu jest škodu vzal na lidech a nedobyl. I táhl jest Žižka k Chomútovu na Květnú neděli šturmem, a tu jest na tři tisíce na miestě lidu zbito a zapáleno. I táhl jest odtud k Berúnu šturmem, a tu jest také drahně zbito a zapáleno. I táhl jest tudy do Prahy. A v tu dobu z hradu sv. Vácslava Pražanuom zstúpili. Pak z Prahy jest s velikú moci k Českému Brodu táhl. A tu Němci se zavřeli. I dobyli jest města šturmem a Němci na kostel utekli. A tu pod nimi kostel zapálili. Tu Němcuov nětco pohořalo a někteří s věže zskákali. A proto zbiti cepami, kteří jsú hlav nezlámali.

Pak jsú se jiná města poddávaly: Kouřim, Nymburk, Kolín, Hora, Čáslav, Chrudim, Litomyšl, Polička, Dvuor. Jaromiře pak dobyli šturmem, neb sú sobě úfali, obranně že jest to město velmi dobré. Tak jsú ta města i jiná k zákonu Božiemu přistúpila.

Potom táhl jest Žižka a obehnal jest Rábí hrad, a tu mu jest druhé oko vystřeleno. I byl jest slep a ledva živ zuostal.

A Pražané hradu Mostu dobývali, míšenský přitáhl i retoval jest Mostu a Pražany jest porazil. A pušky a praky jest pobral a množstvie lidu porazil, ale málo zjímal.

Pak po několiko neděléch korfešti vtrhli do země valně s velikú mocí kniežat, hrabí, biskupuov, i míšenský, a to velmi ukrutní. Kteréhož jsú Čecha dosáhli, každého jsú zabili neb upálili.

I přitáhli jsú před Žateč se vší mocí i leželi dosti blízko od města; v tom leženie třikrát jsú šturmovali, avšak jsú nic nedobyli. A množstvie lidu v těch šturmech zbito. I vzeli korfešti velikú škodu a s hanbú velmi plaše pryč se hnuli ode vší špíže. A množstvie jest stanuov shořalo. I táhli stěží ven z země.

Potom Žižka, zhojiv se a slep jsa na obě oči, i táhl jest do Plzenska. A tu se naň velmi silně Čechové a Němci sebrali. A tu se jest Žižka u Plané bil. A když jest mu již velmi těžko bylo, jel jest brannú rukú několiko mil. A tu se nepřáteluov odbiv, na huoru velmi vysokú vojskem ujel. A tu jest s uobú stranú mnoho zbito. Tu jest pak Žižka s vojskem do Žatče utekl a odtud jest táhl na pikharty i dobyl jest jich na ostrově u Valuov. I kázal jest jě zapáliti.

Tehdy jest král uherský s velikú moci přitáhl do Čech, maje s sebú Turky, Valachy i Ráce, Uhry, Kány, Jassy, Němce i jiné rozličné cizozemce. A Žižka s vojskem přitáhl do Hory. A král zvěděv, že jest Žižka u Hory, táhl jest k Hoře, chtě jej zastihnúti. Tehdy Žižka táhl ven proti králi z Hory, i otočil se jest vozy před Horú. A tu se bili celý den. A když bylo večír, tehdy se jest král položil jedva na dostřelenie od Žižkova vojska. Pak když bylo pět hodin na noc, tehdy Žižka táhl jest na královo vojsko. A tu se jest skrze vojsko probil, neb jest odtud jinudy s vojskem nemohl, a méně než čtvrt mile jest odtáhl, až jest den byl, i kázal se jest vozy otočiti. A když se jest král k bitvě nestrojil, neb ještě více svého vojska čekal, neb jsú již blízko táhli, tehdy Žižka kázal se jest hnúti do Kolína. A odtud "posla" po více lidu, aby se vždy s králem uherským bil.

A král Horu maje, položil se jest blízko od Hory vojskem. A z něho jsú pannám i paniem násilé dělali až do smrti. A tak jest všudy kázal páliti. A když jest lid Žižkuov přitáhl, tehdy jest táhl, chtě se s králem uherským bíti. A když jsú proti sobě ležali, tehdy král, zapáliv Horu třetí hodinu na noc, táhl jest k Brodu Německému před Žižkou. A Žižka po něm. A když bylo za Habrem, tehdy jsú vojska postíhali a bili jsú jě až do Německého Brodu. A množstvie jest ztonulo s koňmi, ješto se s nimi led provaloval, a vozy všecky s velikým sbožím. A na zajtřie Žižka kázal k městu šturmovati celý den. Avšak nemohli dobyti, neb jsú se rytířsky bránili. Ale nazajtřie bez brani dobyli, všecky zbili, jedné pana Záviši Poláka a pana Rarovského a pana Mrtvici, ty tři rytieře u vězenie přijeli. A vrátil se jest Žižka s vojskem zase.

Potom jest táhl Žižka do Plzenska i dobyl jest Žlutic šturmem na Veliku noc. Odtud Kukštýna dobyl. A odtud jest táhl k Tajnu k městu, šturmovali a dobyli jsú jeho. A mnoho statečných lidí zbili u šturmu.

A v tu dobu jedno knieže přijelo jest rytieřsky, maje na čtyři tisíce koní s sebú. I byla jemu Praha poddána. A Žižka jemu říkal "synu" a knieže Žižkovi "otče".

A v té chvíli obehnali jsú Pražané Karlštejn. A knieže obehnal Opočno, a toho jsú nedobyli. A v ty časy sú táboři s velikú mocí do Prahy přitáhli a na Novém Městě se položili. A odtud jsú outok nepřátelský do Starého Města učinili, ani na ně péče neměli. A v tom Staroměští, opatřivše se, i smetali některé z domů a jali jsú jich na několiko set a jiné jsú hanebně z města vyhnali.

A když to knieže nechtělo pod obojí zpuosobú přijímati, tehdy jsú jej Pražané opustili i Žižka. I jel jest knieže zase do Litvy. Potom jest zase přijel, maje za to, že mu též přijde jako prvé, ano nic.

Potom se Pražané svadili s Žižkú. Když pak Žižka přitáhl do Kostelce nad Labí, tehdy Pražané s velikú mocí táhli jsú naň a on, vida velikú moc na se, i táhl jest před nimi a Pražané po něm. A když bylo blízko k Malešovu, tehdy se jest Žižka zase na ně obrátil i bil se jest s nimi, i porazil jest jě. A pro to pobitie mnoho jest vdov a sirotkuov v Praze i jinde zděláno.

A když bylo plné čtyři léta po krále Vácslavově smrti, tehdy Pražané, vidúce, ano se jim zle děje, i želeli sú tepruv krále Vácslavovy smrti a ptali se tepruov s velikú pilnosti, a chtíc dobrý koláč dáti tomu, kto by jej věděl, že bychom jemu chtěli rádi dáti dobrý královský koláč, k tomu pohřeb učiniti slavný. Tehdy jeden rybář Múcha, slyše to, že chtie královi poctivý pohřeb dáti, i pověděl jest, že jej má u vinici. I vzali jsú ho do Prahy i učinili jeho velebnosti královské slavný pohřeb královský a položili jsú jeho na hradě u sv. Vácslava v hrobě s otcem jeho, s ciesařem Karlem, a tu ležie.

Potom jest Žižka přitáhl s vojskem na Špitálské pole. A tu jest s Pražany smieřen. Potom jest táhl do Moravy i dobýval Přibyslavi.

A již jsú táboři Žižku dobře v nenávisti měli, najviece proto, že Žižkovi kněží řádně mše slúžili v ornátě a s pleši a v komži, Božie tělo nosili v monstrancí. Protož sú Žižkovým kněžím řiekali plátenici a Žižka táborským ševci. Neb táborští kněží jediné v sukni bez pleše a druzí s bradami mši slúžili. I v tom jsú sobě rozdílni byli.

Tehdy se jest tu u Přibyslavě Žižkovi vyvrhla hlíza, i umřel jest Žižka, i pochovali jsú jeho v Králové Hradci, a tu ležie.

Tehdy jsú jeho vojskám přezděli sirotci a tak jsú vždy slúli. A Hradecští kázali jsú sobě Žižku namalovati na korúhvi na bílém koni v rytířské zbroji s palcátem v uoděnie, tak jako, živ jsa, jezdil. A když jsú se Hradecští pod tú korúhví bili, nikdy jsú boje neztratili.

Tehdy jsú sobě Hradecšti hauptmany zvolili, kohož se jim zdálo. Ale kněz Prokůpek najvíce jest vládl. Také s táborské moci vyzdvihlo se jest vojsko veliké, a to jest vojsko slúlo polnie. Tiem jest polniem vojskem vládl kněz Prokop Holý. Pak ten jest býval k bitvě na špici v tlustém kabátě.

A ty dvě vojště vždy jsú polem táhly v Čechách i v Moravě i v Rakúsiech i v Uhřiech, v Durynciech, v Macích i v Lužnicské zemi. Také jest široce táhlo vojsko do Rous, do Prus, a leželo jest v Prusiech a v Dansku, a koně v moři brodili. Avšak jsú s velikú cti zase přijeli. Ostatci pak mezi Brodem u Kouřima od Čechuov sú zhynuli.

Žižkův vojenský řád 1423

15. srpna 2008 v 12:27 | husiti |  Jan Žižka
Z milosti a z daru Otce a Pána Boha všemohoucího uvěřivše a přijevše osvícení jisté, stálé, ohlášené a důvodné pravdy a zákona Božího:
Nejprvé, abychom slovu Božímu svobodu dali v kázaní všudy, s žádného místa nevymlouvajíce, a to v svých srdcích míle přijímajíce, skutečně plnili a drželi, potom i jiné k tomu vedli a učili.
Druhé, abychme tělo a krev Pána našeho Ježiše Krista, Boha všemohoucího, všickni přijímali s bázní, s náboženstvím a s poctivostí, staří i mladí, dítky hned po křtu, a potom vždy dítky, žádných osob nevyměňujíce, je k tomu raději nutili a pudili, nejméně v neděli každý tejden .
Třetí, abychme kněžstvo přivedli a uvedli k životu syna Božího, Pána Jezu Krista, a k životu apoštolskému, a nadání jich a zboží svatokupectví rušili a zkazili s pomocí Boží.
Čtvrté, abychme sami na sobě napřed i v sobě hříchy smrtedlné i všední stavovali, rušili a kazili; potom na králích, na knížatech i na páních, na měšťanech, na řemeslnících, na robotěžích i na všech lidech mužského i ženského pohlaví a pokolení, žádných osob nevyměňujíce, starých ani mladých, a vždy s pomocí Pána Boha všemohoucího.

A kdož by těchto kusuov a artikuluov svrchu psaných držeti a jich skutečně vésti i plniti nechtěl, jich pomáhati hájiti a brániti, toho, žádného nevymíně, aniž chcme trpěti na poli mezi sebou i u vojště s Boží pomocí a na hradích, na tvrzech, v městech, v městečkách hrazených i otevřených, ve vsích i ve dvořích, žádného miesta nevyměňujíce ani vymlouvajice, ale nevynímajíce, všecky všudy napomínati, raditi, puditi, honiti k tomu dobrému s pomoci Pána Boha našeho.

A protož hnuti jsouce duchem dobrým, vědúce a rozomějíce, že všecky tohoto světa věci jsou padúci a minulé, ale pravda Pána Jezu Krista, Boha všemohoucího, zůstává na věky:

My, Jan bratr Žižka z Kalichu, Jan Roháč z Dubé, Aleš z Rysmburka a z Vřešťova, Jan z Počtajna na Žampachu, Boček z Kunstatu a odjinud z Jevišovic, Bartoš a Bernart, bratří z Valečova, Bartoš, Jan, Martin, bratři z Vysoké; a my, purkmistři a konšelé i všecky obce města Hradce nad Labem a Čáslavi; my, Beneš z Mokrovús, Jaroslav z Kalichu, Václav Horyna z Honbic, Křišťan z Žernosek, Frencl z Litožnic, Jíra z Řečice, Jan z Studené; a my, purgmistr a konšelé i všecka obec města Jaroměře; my, Zdislav Zeman, Vavřinec Polák z Paňova, Blažek z Kralup, Jakub z Březové, Petřík Královec z Přibramě, Jan z Domažlic, Jan z Tehova, Martin z Borovnice, Havel Orebský; a my, purgmistr a konšelé i všecka obec města Dvora; a my, Chústník z Košova, Ondřej z Studené, Šárka z Slavného, Křiž Setník, Beneš Setník, Mikát Brada Odraný, Aleš z Hostačova, Polévka z Hošťky, Mikuláš Orebský, Veta z Chlumčan, Litobor z Trubče, Linhart z Sleze, Beneš z Horošovic, Jan Baštin, Mařík Velek Šeňk, Jíra Roh, Mikuláš Brada, hejtmané, páni, rytíři, panoše, purgmistři, konšelé i všecky obce panské, rytířské, panošské, městské, žádných nevyměňujíce ani vymlouvajíce;
my všichni svrchupsaní ke všem i všech prosíme, řádně napomínajíce přikazujeme i chcme tomu, aby řádné poslušenstvi bylo; nebo skrze neposlušenství a neřádné vejtržky veliké škody i jsme brávali na bratřích i na statcích a hanbu často od nepřátel Božích a našich trpěli. Již s pomoci Boží a vaší i všech věrných míníce se toho vystříci těmito obyčeji:

Nejprvé, když bychom chtěli vytrhnúti z města kterého, neboli kde se hnouti chtěli z miesta, kdež bychom polem leželi, aby nižádný napřed nejezdil k městu ani šel, aniž se vezl, sobě místa aneb hospody zastávat, ani se kde polem klad bez dopuštění a rozkázaní města jmenovaného od jmenovaných starších hejtmanuov, kteříž na to a k tomu vydáni a jmenováni budou. A jestliže by se kdo jinde položil a vytrhl neboli postavil bez rozkázaní těch staršich, chtěli bychom pomstiti a popraviti nad nim i nad takovým, i k jeho statku i k jeho hrdlu, jakožto k neposlušným, buď kdož buď, kteréhožkoli řádu,žádných osob nevynímajíce.

A když by se chtěli hnouti z toho místa, kdež by polem leželi, s dopuštěním a rozkázáním těch starších jmenovaných aby vytrhli na pole, kdež by místo podobné a hodné bylo k tomu, a tu sebe zčekali, aby se všecko vojsko hnulo z stanoviště.

A žádný aby nezapaloval, buď ani kde jinde pálil, kdybychme táhli nebo leželi, jedno ti, ješto k tomu vydáni a ustaveni budou, to pod velikou pokutou, aby toho žádní jiní nečinili.

Potom, než by se ihned z města hnuli, prvé než by které věci činili a rozkázali, aby se nejprv Pánu Bohu modlili, kleknouc a padnouc před tělem Božím a před tváří Boží, když vytržení bude z vojska anebo z města, aby Pán Buoh všemohoucí ráčil svou pomoc dáti a tu svou při svatou provésti k své svaté chvále a k rozmnožení toho dobrého a věrným k spasení a ku pomoci.

Pak potom lidi aby šikovali nebo zřidili, každou rotu pod své korúhve, heslo aby bylo pověděno, a potom aby se hned i hnuli a tak táhli, která napřed rota bude šikována ten den pod svejmi korúhvemi; a jiní aby se v ně nemísili, ani jim překáželi, ani se kam odtrhali. Jakož komu kde a jakž které roty nebo korúhve šikovány budou, aby tak táhli v svém šiku a pohromadě, jedni k druhejm se nemísejíce, a to opatrně, napřed i nazad i na stranách vojska ostříhajíce i sami sebe, jakož komu kde od starších poručeno bude.

A jestliže by Buoh neuchoval, že by kterou škodu vzeli skrze jich neopatrnosti a zmeškání které neb těch hejtmanův u vojště, neboli na vartách nebo na poli neb v strážech, kdež jim poručeno bude a svěřeno od starších a od obcí, žádných osob nevyměňujíce, mínieť i chtie nad námi hejtmané i všecky obce k nim toho zříti i jim k hrdlóm popraviti, i k statkuom, a pomstiti, bud kníže, pán nebo ktožkolivěk, žádných osob nevyměňujíce, ani vymlouvajíce.

Ale jestliže by kde Pán Buoh dal nepřátely přemoci a poraziti, města, tvrze, hradu dobyti, táhnouce polem nebo polem ležíce, kterých kořistí dobyti: aby ten vzatek a ty kořisti sneseny, svedeny, svezeny a na hromadu skladeny byly, kdež by bylo tomu místo ukázáno a jmenováno od starších, buďto mnoho nebo málo. A k tomu aby byli vydáni a voleni starší ze všech obcí, panských, rytířských, městčích i robotěncuov, aby věrně způsobili ty věci chudým i bohatým, a spravedlivě, jakž na koho sluší, rozdány a rozděleny byly, aby nižádný sám sobě nebral, ani co kdo zachoval. Jestli pak že by co kto vzal neboli zachoval, a to bylo usvědčeno dobrejm, svědomím, k tomu takovému chtěli by popraviti, k jeho hrdlu i k statku, buď kdož buď, žádných osob nevynímajíce, jakožto k zloději Božímu a obecnému, jakož se jest stalo Achanovi pro čepici dcer královských a pro plášť, neboli jinou smrtí, buďto kníže, pán, rytíř nebo panoše, měštěnín, řemeslník nebo sedlák, ižádného nevymlouvajice ani k vosobám hledíce a zříce, s pomoci Boží takovým činiti nad nimi pomstu.

Dále sváruov, křikuov a potrhání aby žádných nebylo u vojště ani mezi námi.

Jestliže by kdo koho bil, ranil, ochromil nebo zabil, buď nad ním pomštěno podlé zákona Božího, jako Pán Buoh dopustí, žádného nevyměňujíce ani k vosobám zříce.

Dále vězte, že kdo by se kolivěk kradl nebo šel nebo jel aneb vezl od nás z vojsky, když bychom polem táhli nebo leželi, bez odpuštění staršich jmenovaných svrchu, a znamení jistého nebude míti, buď kníže, pán, rytíř, panoše, měštěnín, řemeslník nebo robotěž nebo kterýžkolivěk člověk, a byl by popaden, že chtí k jeho hrdlu i k statku popraviti jakožto nad zlodějem nevěrným, jenž se krade od pře Boží a věrných bratří z vojsky, kdež vojsko bude nebo leží.

Také nechcem trpěti mezi sebou nevěrných, neposlušných, lhářuov, zlodějův, kostkářův, loupežnikuov, plundréřuov, opilcuov, lajcí, smilníkuov, cizoložníkuov, smilnic a cizoložnic i všech zjevných hříšníkuov a hříšnic; ty všeckny z sebe chcme puditi a honiti, nad nimi popravovati s pomocí Trojice svaté vedlé zákona Božího.

Míniť také bratr Žižka i jiní páni, hejtmané, rytíři, panoše, měšťané, řemeslníci i robotěži svrchupsaní a jmenovaní, i všecky obce s pomocí Boží a obecní ze všech neřáduov trestati i bíti, trestáním honiti, mrskati, bíti i zabíjeti, stínati, věšeti, topiti, páliti i všemi pomstami mstíti, kteréž pomsty na zlé slušejí vedlé zákona Božího, nižádných osob nevynímajíce ze všech stavuov, mužského i ženského pohlaví.

A tak budeme-li zachovávati, činiti a plniti artikule svrchu psané a spasitedlné, Pán Buoh bude s námi svú svatú milostí a pomocí, neb to přisluši k boji Božímu tak činiti, dobře, křesťansky, v lásce zřízeni, v bázni Boží živu bejti, své žádosti, potřeby i naděje v Pánu Bohu setrvale bez pochybení položiti, čekajíce od něho věčné odplaty.

I prosímeť vás, milé obce, ve všech a ze všech krajin, knížat, pánuov, rytířuov, panoší, měšťanuov, řemeslníkuov, robotěžuov, sedlákuov i lidí všech stavuov a zvláště napřed všech věrných Čechuov, abyšte se k tomu dobrému svolili a nám toho radni a pomocni byli. A my vám zase též držeti, plniti i mstíti chcme, pro milého Pána Boha, pro jeho svaté umučení, pro vysvobození pravdy zákona Božího, svatých a jich zvelebení, ku pomoci věrným církvi svaté a zvláště jazyka českého i slovenského, i všeho křesťanství, ku pozdvižení věrným a ku potupě neústupným a zjevným kacířuom a pokrytým i zloškvrníkům, aby to Pán Buoh všemohoucí nám i vám ráčil svou pomoc dáti a svítěziti nad nepřátely svými i našimi, a za nás i s vámi bojovati svou mocí a neodlučovati nás své svaté milosti. Amen.

Budiž Pán Buoh s námi i s vámi, v nichž jste, a kdež se líbí Trojici svaté! A toho pro lepší svědomí a potvrzení a jistotu s větší pilností vedlé duchovenství nad bidný rozum světa tohoto, my svrchupsaní s dobrým rozmyslem vědomě, dobrou volí k tomuto zápisu a listu svolujeme, a svolujeme jej skutečně držeti a zachovati i ostříhati s pomocí nestvořené a na věky požehnané Trojice svaté. Amen.

Tak Pán Buoh dej !